Invaze Straťáků!

Tak, už je to tady.. Dnes je 11. září! Došlo mi to sice až během 2. hodiny ve škole (konkrétně během fyziky), ale to je jedno :D. Dnes je prostě ten den!

Ptáte se, co tím přesně myslím? V žádném případě nemám na mysli tu smutnou událost před 14 lety. A dokonce tím nemyslím ani první výlet člověka na Jupiter v roce 2054.

Dnešek je prostě jen jeden a ten se nachází v roce 2015. Co se tedy dneska děje?

Vychází NOVÉ ALBUM skupiny STRATOVARIUS! 

Nejprve to tak nevypadalo, ale invaze s krycím názvem "Eternal" začala pomalu, avšak jistě zaplňovat celý svět, včetně naší elektro-učebny:

Včetně mého komunikačního zařízení :D

Takže, jak asi pokračoval tento nájezd v mojí hlavě, to si můžete jistě domyslet.. Lepší však bude, když vám to prozradím úplně celé :)

STRATOVARIUS - Eternal (2015)

Od STRATOVARIUS jsem vždy měla ráda album, kterým začínalo toto tisíciletí. Jako by mne k desce "Infinite" poutalo jakési tajuplné kouzlo. Kouzlo, jímž jsem chtěla být spoutána a bavilo mě neustále bezhlavě padat do nekonečna nádherných melodií. Když jsem to letos srovnávala s "Nemesis" z roku 2013, minulým počinem kapely, pocítila jsem zvláštní zklamání. Zdálo se, jako by moje oblíbená skupina jaksi změkla anebo se snad přetransformovala v nějakého popového či klávesového maniaka. I když tam byly songy, kde tyto podmínky neplatily, ta krásná pozvolná atmosféra, co mě dokázala vtáhnout do nitra své hudby za každé situace, se ztratila kamsi do prázdna. Už to nebyli ti Straťáci, co jsem znala a které jsem chtěla. Po této zkušenosti jsem se od bandy "z vyšších sfér" na čas odklonila a chtěla zapomenout na to, že se tak změnili.

A teď je tu znovu - nové album, tentokrát s jménem "Eternal". Kdo by se netěšil, když někdo jako STRATOVARIUS vydává novou desku. I přes špatný pocit z minulého alba, jsem se rozhodla do této novinky jít a poslechnout si, jak znějí Bojovníci Stratosféry 7 let po odchodu skvělého kytaristy Tolkkiho.  

Deska "Eternal" se mi jeví jako další čistě melodický počin. I když se dá říct, že se klávesy docela přizpůsobily a na albu jsou použity "v normě", dosti ovlivňují celkový "feeling" songů. Měkkost tedy zůstala. I přesto se zdá být album více sehranější a lépe "načasováno" k navození té správné atmosféry. Úžasný hlas Tima Kotipelta mě vtáhl do středu děje okamžitě. Ten se mi na celých STRATOVARIUS líbí snad nejvíc. Občas jsem si připadla trochu mimo - to když se celá melodie točí pořád dokola, vyzní to spíše jako nedomyšlený kolotoč, který končí ztrátou zájmu o aktuálně poslouchaný song. To se však děje jen občasně a časem si na to člověk více méně zvykne. Ovšem velké plus je, že kytary se už tolik nepodmaňují klávesám, takže se můžou konečně pořádně rozparádit a vyřádit. Další kladný bod spočívá v nezačlenění těch podivných "umělých zvuků" do skladeb, jako tomu bylo například na "Nemesis". STRATOVARIUS se jednoduše konečně sehráli v nové sestavě a dali dohromady album, co kombinuje prvky jejich předchozí tvorby a "Nemesis". 

Z toho, co se mi líbilo nejvíc, bych vyzdvihla písničku "Shine In The Dark", která mi po už po třetím poslechu neustále hrála v hlavě. Dále "Feed The Fire" a "Man In The Mirror". Nejlépe je nastíněna atmosféra na poslední "The Lost Saga".

"Eternal" se mi jako melodická deska líbí, mohli sice trochu přitvrdit, ale to už od této skupiny asi čekat nemůžu. Na "Infinite" to sice nemá, avšak dospěla jsem k závěru, že asi nemá cenu odsuzovat všechny nové věci kvůli tomu, že jsou úplně v jiném stylu než nejlepší výkon kapely. Každá deska má svou tvář, která se někomu líbí a někomu ne, a tak to vždy bude. Každopádně z mého pohledu je to od "Nemesis" velký posun dopředu. Člověk na tu melodiku akorát musí mít zrovna náladu. Hodnocení házím zatím na 7 bodů a jsem zvědavá na další kousek :).

Hodnocení alba: 7/10
Nejlepší písnička: Shine In The Dark

Stratovarius - Eternal (2015)